mandolína

Co se muziky týče, dá se říct, že prakticky do vojny jsem byl klasický konzument. Zábavy a poslouchání z desek.

Na vojně přišel obrat. Poznal jsem se tam s nějakým Marianem Vyskočilem ( Máňa Vyskoč). Ten kluk měl levou dlaň pořezanou od pily a prsteníček s malíčkem částečně necitlivé a nepohyblivé. A s tímto hrál na kytaru. Nebudu to zbytečně rozvádět, zkrátka díky němu jsem se začal učit na kytaru. Ihned po vojně jsem si obstaral starší kytaru a chvíli si jen tak zkoušel hrát.

Pak jsem si vzpoměl na spolužáka Prušáka, který hrával na kytaru od dětství a dali jsme se dohromady. On se na vojně začal učit na banjo a tak mě učil hrát základy bluegrassu. Pak se k nám přidal Miras s další kytarou a Tonda s kontrabasem. A jelikož dvě kytary je moc, začal jsem se učit na mandolínu. Moje učení spočívalo v tom, že jsem si našel melodii a tu jsem se snažil hrát, Žádné školy, totální samodřevo. V této sestavě jsme vydrželi hrát nějaký čas. Jezdili jsme často hrát do Jiřic, až se z toho Miras zabouch do Vlastičky. Byla z toho svatba a konec hraní. Nějaký čas se to jen tak pytlíkovalo, Tonda se odstěhoval do Kolína, a tak nebylo ským hrát.

Náhoda tomu chtěla, že se u nás "Na ostrově" pořádal dětský bál a pořadatelům nepřijela kapela. Začali shánět místní hráče a mezi jinýma dostali od Prušáka kontakt i na mě. Sešli jsme se tam Karel , Renda Mandelík, Prušák, Karel Devera, Vláďa Slabina a já. Na to že jsme spolu hráli poprvé, tak to nedopadlo tak hrozně a dohodli jsme se dát to dohromady. Tak jsme spolu hráli několik let a občas si s náma zahrál i Greenhorn na housle

Nyní musím odbočit a zmínit své působení i jinde. Díky zaměstnání jsem se dostal do Prahy. Tam jsem se seznámil přez Mirka Kociána z Country mixu s klukama, kteří sháněli mandolínu do kapely "GOW". Po několika zkouškách jsem s nima hrál každé úterý v hospodě na Jezerce v Bráníku. Byla to dobrá sestava a byli jsme spolu několikrát na dovolené v Sepekově. Díky nim jsem se seznámil s mnoha velice slušnými muzikanty. Po asi čtyřech letech jsem se pracovně přesunul na moravu a tam se v hospodě sčuchnul s trempíkama, kteří si chodili každý čtvrtek zahrát do hospody v Jundrově. Pegin, Slimák, Paganini a Véna.

Cort MR 740FX

To jsme už ale mezi tím přišli o tahouna. Karel dostal velice silný záchvat mrtvice a zůstal prakticky nehybný. Tak jsme pokračovali bez něj. Renda začal zpívat a pokračovali jsme dál zase několik let. Pak přišla asi největší ztráta. Prušák už prakticky nebyl schopnej hrát a tak jsme se s ním rozloučili. Už to nebylo ono. To banjo v tý muzice chybí moc. Ale stále jsme ještě občas vyjeli někam hrát. Pak se ale Renda odstěhoval do Kutný Hory a bylo po. Tím se kapela rozpadla.

Hrál jsem občas v hospodě s Vláďou, ale nic moc. Tak nás napadlo zajít za Mirasem, jestli by neměl chuť do hraní. Chytil se a přibrali jsme ještě Drůďu s banjem. Začali jsme se jednou týdně scházet a zkoušet. Pak se začal učit na banjo Mirkův syn. Jeho hraní po půl roce učení bylo na takové úrovni, že jsme ho vzali, a Jarda měl vzít dvanáctku a harmoniku, na kterou kdysi hrával. Bohužel Jarda ztratil zájem, i když jsme ho několikrát zvali na hraní. Po pravdě, asi bych taky neměl chuť pokračovat. Nemám z toho dodnes dobrý pocit. Vydrželo nám to nějaký čas. Tak jsme hráli asi dva roky, hráli na pár festiválcích, ale neměl jsem z toho dobrý pocit. Jakmile jsme se postavili před mikrofony, tak najednou jako by se nic nezkoušelo. Akorát byli všichni nervní a ztratila se pohoda a radost z hraní. Když se hrálo v hospůdce, tak to šlapalo, protože o nic nešlo.

Patrik makal a bylo to znát. Po čase byl už úplně jinde, než my. Začal vymýšlet takový šílenosti, že se z toho začala ztrácet melodie. Nakonec byl otrávený z hraní v hospodě, protože jsme s Vláďou chtěli hrát známé věci pro lidi a ne ukazovat svoje "umění". Dopadlo to tak, že jsem se rozešli. Každý od toho očekával něco jiného.

Takže si zase chodíme s Vláďou zahrát do hospůdky se starejma pardálama ( v mém věku). Odložil jsem mandolínu, protože podle ní ostatní nemohli opisovat a vrátil jsem se ke kytaře. Nehrál jsem na ní dlouhou dobu a chvíli trvalo než jsem si zpátky zvykl, ale zase mě to baví.